Řezbářská výzdoba v dnešní houslařské praxi
 V současnosti je houslařství chápáno jako uměleckořemeslná profese, která se zabývá výhradně výrobou houslí a ostatních smyčcových hudebních nástrojů houslového typu (violy, violoncella, popř. kontrabasy). Pokud hovoříme v této souvislosti o "moderních" či "současných" smyčcových nástrojích, je nutné si uvědomit, že i tyto existují v relativně ustálené podobě již několik staletí. Je až s podivem, jak je tato staletími vykrystalizovaná podoba smyčcových nástrojů nadčasová a housle jsou od dob pozdní renesance prakticky neměnné. Ideálem zvuku i uměleckého zpracování houslí jsou stále nástroje starých italských mistrů, Stradivariho, Guarneriho, Amatiho a dalších.
Houslařská práce v sobě zahrnuje i řezbářskou a sochařskou stránku řemesla. Charakteristickým prvkem řezbářské práce je u současných houslí houslový šnek, který tvoří ozdobnou část krku (z akustického či funkčního hlediska má minimální funkci), okrajová výložka (obvodová ebenovo javorová intarzie horní a spodní desky) a ozvučné otvory horní desky (neboli "ef - otvory"). Tvarování spirály houslového šneka se provádí při individuální mistrovské stavbě nástroje výhradně ručně za pomocí pilky (hrubé opracování přířezu) a sady houslařských "krkařských" dlát (viz foto č. 1).
|
Výložka se vkládá do dvojnožem připravené polodrážky, žádoucí je maximální čistota a přesnost provedení, nepostřehnutelné spoje jednotlivých částí výložky, vzorně provedené zdobení v růžcích desky a optimální šířka polodrážky (viz foto č. 2 - Detail houslí C. G. Testore, 18. století). Řezání ozvučných otvorů se provádí již na kompletně dokončené horní desce a je jednou z nejnáročnějších výrobních operací.
|
Základní tvar se vyřeže v místech oček speciálním ručním vrtákem (viz foto č. 3) a hrubý tvar se dokončí lupenkovou pilkou. Konečné dotvarování se provádí výhradně tenkým houslařským nožem s dlouhou špičkou, tzv. "efákem". Práce je náročná na přesnost a pečlivost, houslař si totiž nemůže dovolit žádnou chybu tvaru, došlo by ke znehodnocení celé dokončené desky. Esteticky dokonale provedené ozvučné otvory jsou vizitkou každého houslaře.
Dnešní houslař je tak bezesporu specialistou, který by měl dokonale zvládnout relativně velké množství dílčích úkonů při opracování desek nástroje a tvarování jejich klenby, tvarování lubů (tenká ohýbaná obvodová dýha tvořící střední část korpusu nástroje), vyřezání krku, vykládání výložkou a kompletaci nástroje. Jak tomu ovšem bylo dříve?
Řezbářská výzdoba nástrojů v minulosti V období středověku, renesance a částečně i baroka bylo houslařské řemeslo, můžeme-li obor takto nazvat, podstatně méně specializováno. V prvopočátku se výrobou nástrojů zabývali řemeslníci či umělci z jiných oborů (umělečtí truhláři, specialisté na intarzie, samotní hudebníci apod.), teprve v průběhu času vykrystalizoval specializovaný obor výrobce nástrojů, který byl ovšem chápán podstatně šířeji, než současné povolání houslaře. Smyčcové nástroje období renesance a baroka tvořily rozsáhlejší rodiny starých viol, které charakterizovala velká míra modelů, velikostí, tvarů, různého způsobu držení a také provedení řezbářské výzdoby a užití dekorativních prvků. Pro srovnání, v současnosti se staví nejčastěji housle, violy a violoncella v několika málo modelech (např. Stradivari, Amati), někteří houslaři stavějí podle svého modelu. V minulosti stavěl prakticky každý výrobce podle svého vlastního modelu a rodiny starých viol tvořily desítky nástrojových podtypů různých ladění a velikostí (od nástrojů diskantových odpovídajících rozsahem přibližně dnešním houslím až po nástroje basové, z nichž se vyvinul dnešní kontrabas). Tehdejší "houslaři" stavěli ovšem často i nástroje drnkací, např. loutny či kytary (zasahovali tak do branže dnešních kytarářů). Všechny tyto nástroje vynikaly obrovskou pestrostí řezbářských zdobných prvků: šneky s bočním výřezem, šneky s plošnou řezbou, hlavice nástrojů ve tvaru lidské či zvířecí hlavy, intarzie lubů a desek nástroje za použití exotických materiálů, kovu, perleti, slonoviny, malby tuší apod. Z šíře výrobků, které vycházely z dílny takového stavitele hudebních nástrojů a způsobů jejich zdobení, je patrné, že jeho práce byla nepoměrně pestřejší, než je tomu u současných houslařů. Z dnešního pohledu šlo o přesah hned několika oborů a činností: uměleckého truhlářství, tvorby intarzií, řezbářství, sochařství. Je jasné, že ve všech těchto oblastech nemohl výrobce dosahovat špičkové úrovně. Svědčí o tom i některé zcela diletantsky provedené řezby a zdobení na jinak relativně dobrých nástrojích. Nicméně u většiny dobových nástrojů se při pohledu na některé zdobné prvky starých viol a vyřezávané hlavice tají dech. Velmi cennou sérií dobových nástrojů je sbírka renesančních a barokních nástrojů José Vázquéze z Vídně (www.orpheon.org), která je celosvětově ojedinělá nejen svojí šíří, ale především přístupem majitele sbírky k použití nástrojů. Všechny z nich jsou v perfektním provozuschopném stavu a namísto jejich vystavení ve skleněných vitrínách jsou aktivně zapojeny do koncertního provozu souboru Orpheon Consort. Posluchač si tak může "na živo" poslechnou zvuk originálních historických nástrojů a doslova si je osahat. Coby amatérský gambista jsem s uvedenými nástroji profesora Vázquéze přišel osobně do styku a měl jsem možnost si zahrát i na jednu z nejstarších dochovaných viol da gamba na světě (Ventura di Francesco Linarolo, 1585 /!/, viz obr. č. 4).
Výroba kopií historických nástrojů Díky novodobému trendu autentické interpretace renesanční a barokní hudby vyvstal ze strany hudebníků požadavek na výrobu cenově dostupných kopií těchto nástrojů současnými houslaři. Dobovou renesanční či barokní hudbu nelze totiž plnohodnotně provádět na současně nástroje, které se od historických zásadně liší laděním, konstrukcí a zvukovým zabarvením. Dochází tak k situaci, kdy se houslaři vracejí zpět ke kořenům svého oboru a obohacují sortiment svých nástrojů o barokní a renesanční předchůdce těch dnešních. Přesto se současný přístup k výrobě starých viol odlišuje od historického. Zhotovování prvků řezbářské výzdoby svěřují houslaři nejčastěji do rukou profesionálních řezbářů či sochařů. V naši houslařské dílně (Houslařská dílna - Pavel Celý /www.cely.cz/) spolupracujeme či jsme spolupracovali s Jiřím Netíkem, Miroslavem Minksem a mladým řezbářem Pavlem Matúšů, absolventem SOŠ Luhačovice. Tato praxe sice nekoresponduje úplně s dobovým stylem houslařské práce, nicméně i v minulosti lze předpokládat, že pokud si výrobce na řezbu "netroufl", mohl tuto práci svěřit někomu z kolegů. Řezba se většinou omezuje na relativně přesné kopie dobových zdobení nástroje. Novodobé řezby či moderní pojetí hlavic hudebníci většinou odmítají, byť existují výjimky (viz obr. 5 - Hlava šaška od Jiřího Netíka na viole da gamba modelu Martin Hoffman). Mezi nejznámější dobové nástroje, které byly v období renesance až raného novověku nejdůležitějšími představiteli rodiny smyčcových instrumentů patří zmíněné staré violy, zejména violy da gamba (violy, které se drží u kolen, viz obr. 7). Jejich původ sahá do kulturně heterogenního Španělska 15. století a ve velké míře se rozšířily na úrodné půdě italské renesance. Jsou přímými předchůdci současných smyčcových nástrojů, odlišují se svojí konstrukcí, tvarem, počtem strun a především výtvarným zpracováním. Hlavní rozdíly mezi starými a současnými typy smyčcových hudebních nástrojů shrnujeme pro přehlednost v tabulce:
Housle a ostatní smyčcové nástroje moderního typu
|
Staré violy |
dlabaná horní i spodní deska |
nejčastěji dlabaná horní deska, spodní deska z rovného kusu dřeva |
krk s typickou Archimédovou spirálou |
krk bohatě zdobený, kromě klasického šneka i řezbářsky zdobený šnek (plošná řezba) či hlavice ve tvaru lidské či zvířecí hlavy |
4 struny laděné v kvintách (u kontrabasu v kvartách) |
větší počet strun (nejčastěji 6, u francouzských nástrojů i 7), ladění v kvartách |
jasnější, silný a sytý zvuk, pevný tón |
sonornější a jemnější zabarvení tónu, zvuk podobný zabarvení lidského hlasu |
nejčastěji kovové struny či struny se syntetickým jádrem |
střevové struny |
u violoncella se používá jako opěra bodec (fixace nástroje) |
držení nástroje bez bodce, mezi koleny |
střízlivější zdobení |
pestřejší zdobení dle vůle výrobce či zadavatele výroby nástroje (plošné řezby, intarzie desek, vyřezávané hlavice)
|
Kopie historických viol se staví většinou podle konkrétních dobových nástrojů daného mistra (např. Martin Hoffman, 1698 apod.). Jde tedy o kopii konkrétního nástroje určitého tvůrčího období dobového výrobce. V tomto směru jde o odlišný přístup ve srovnání se současnou výrobou houslí, kdy je např. nástroj modelu Stradivari většinou chápán jako "zobecněný" a do určité míry "standardizovaný" model mistra vytvořený podle více nástrojů. Originálů historických viol z období baroka se dochovalo v muzeích a soukromých sbírkách relativně velké množství. Nástroje coby muzejní exponáty jsou často velmi dobře popsány a fotograficky zdokumentovány, mnohdy jsou k dispozici i podrobné plány vytvořené pracovníky muzea. Výrobce tak má relativní dostatek podkladů pro svou práci. Přesto je při stavbě kopie historického nástroje dán větší prostor fantazii a improvizaci, benevolence panuje i ve způsobu zdobení konkrétního nástroje.
Historické nástroje, zejména staré violy, dokazují, že v minulosti bylo houslařské řemeslo podstatně pestřejším oborem, který více korespondoval s řezbářstvím a sochařstvím. Pro současného houslaře je tedy velkou výzvou stále rostoucí zájem o kopie renesančních a barokních nástrojů ze strany hudebníků zabývajících se autentickou, dobově poučenou interpretací staré hudby. Možnost stavět kopie těchto nástrojů včetně jejich bohaté řezbářské výzdoby je cenným návratem ke kořenům oboru.
Pavel Celý
Odkazy:
Houslařská dílna - Pavel Celý - výroba, opravy a prodej smyčcových hudebních nástrojů. Pavel Celý - servis pro hudebníky - prodej strun a hudebního příslušenství pro smyčcové hudební nástroje. Profesionální nástroje a nářadí - Pavel Celý - nástroje a nářadí Rudolf Dick pro houslaře, řezbáře a ostatní umělecká řemesla |